English & Czech



€ 5

Read free
Description  click for

These are the two books you will receive with your purchase. Click the text to try it out.
Bookmarks will not be saved and you will receive a much better reading experience with your purchase.

THE NICE PEOPLE By Henry Cuyler Bunner (1855-1896) [From Puck, July 30, 1890. Republished in the volume, Short Sixes: Stories to Be Read While the Candle Burns (1891), by Henry Cuyler Bunner; copyright, 1890, by Alice Larned Bunner; reprinted by permission of the publishers, Charles Scribner'a Sons.]

"They certainly are nice people," I assented to my wife's observation, using the colloquial phrase with a consciousness that it was anything but "nice" English, "and I'll bet that their three children are better brought up than most of——" "Two children," corrected my wife. "Three, he told me." "My dear, she said there were two." "He said three." "You've simply forgotten. I'm sure she told me they had only two—a boy and a girl." "Well, I didn't enter into particulars." "No, dear, and you couldn't have understood him. Two children." "All right," I said; but I did not think it was all right. As a near-sighted man learns by enforced observation to recognize persons at a distance when the face is not visible to the normal eye, so the man with a bad memory learns, almost unconsciously, to listen carefully and report accurately. My memory is bad; but I had not had time to forget that Mr. Brewster Brede had told me that afternoon that he had three children, at present left in the care of his mother-in-law, while he and Mrs. Brede took their summer vacation. "Two children," repeated my wife; "and they are staying with his aunt Jenny." "He told me with his mother-in-law," I put in. My wife looked at me with a serious expression. Men may not remember much of what they are told about children; but any man knows the difference between an aunt and a mother-in-law. "But don't you think they're nice people?" asked my wife. "Oh, certainly," I replied. "Only they seem to be a little mixed up about their children." "That isn't a nice thing to say," returned my wife. I could not deny it.

And yet, the next morning, when the Bredes came down and seated themselves opposite us at table, beaming and smiling in their natural, pleasant, well-bred fashion, I knew, to a social certainty, that they were "nice" people. He was a fine-looking fellow in his neat tennis-flannels, slim, graceful, twenty-eight or thirty years old, with a Frenchy pointed beard. She was "nice" in all her pretty clothes, and she herself was pretty with that type of prettiness which outwears most other types—the prettiness that lies in a rounded figure, a dusky skin, plump, rosy cheeks, white teeth and black eyes. She might have been twenty-five; you guessed that she was prettier than she was at twenty, and that she would be prettier still at forty.

And nice people were all we wanted to make us happy in Mr. Jacobus's summer boarding-house on top of Orange Mountain. For a week we had come down to breakfast each morning, wondering why we wasted the precious days of idleness with the company gathered around the Jacobus board. What joy of human companionship was to be had out of Mrs. Tabb and Miss Hoogencamp, the two middle-aged gossips from Scranton, Pa.—out of Mr. and Mrs. Biggle, an indurated head-bookkeeper and his prim and censorious wife—out of old Major Halkit, a retired business man, who, having once sold a few shares on commission, wrote for circulars of every stock company that was started, and tried to induce every one to invest who would listen to him? We looked around at those dull faces, the truthful indices of mean and barren minds, and decided that we would leave that morning. Then we ate Mrs. Jacobus's biscuit, light as Aurora's cloudlets, drank her honest coffee, inhaled the perfume of the late azaleas with which she decked her table, and decided to postpone our departure one more day. And then we wandered out to take our morning glance at what we called "our view"; and it seemed to us as if Tabb and Hoogencamp and Halkit and the Biggleses could not drive us away in a year.

I was not surprised when, after breakfast, my wife invited the Bredes to walk with us to "our view." The Hoogencamp-Biggle-Tabb-Halkit contingent never stirred off Jacobus's veranda; but we both felt that the Bredes would not profane that sacred scene. We strolled slowly across the fields, passed through the little belt of woods and, as I heard Mrs. Brede's little cry of startled rapture, I motioned to Brede to look up. "By Jove!" he cried, "heavenly!" We looked off from the brow of the mountain over fifteen miles of billowing green, to where, far across a far stretch of pale blue lay a dim purple line that we knew was Staten Island. Towns and villages lay before us and under us; there were ridges and hills, uplands and lowlands, woods and plains, all massed and mingled in that great silent sea of sunlit green. For silent it was to us, standing in the silence of a high place—silent with a Sunday stillness that made us listen, without taking thought, for the sound of bells coming up from the spires that rose above the tree-tops—the tree-tops that lay as far beneath us as the light clouds were above us that dropped great shadows upon our heads and faint specks of shade upon the broad sweep of land at the mountain's foot.

"Now, when I went up the Matterhorn" Mr. Brede began. "Why, dear," interrupted his wife, "I didn't know you ever went up the Matterhorn." "It—it was five years ago," said Mr. Brede, hurriedly. "I—I didn't tell you—when I was on the other side, you know—it was rather dangerous—well, as I was saying—it looked—oh, it didn't look at all like this." A cloud floated overhead, throwing its great shadow over the field where we lay. The shadow passed over the mountain's brow and reappeared far below, a rapidly decreasing blot, flying eastward over the golden green. My wife and I exchanged glances once more. Somehow, the shadow lingered over us all. As we went home, the Bredes went side by side along the narrow path, and my wife and I walked together.

"And so that is your view?" asked Mrs. Brede, after a moment; "you are very generous to make it ours, too." Then we lay down on the grass, and Brede began to talk, in a gentle voice, as if he felt the influence of the place. He had paddled a canoe, in his earlier days, he said, and he knew every river and creek in that vast stretch of landscape. He found his landmarks, and pointed out to us where the Passaic and the Hackensack flowed, invisible to us, hidden behind great ridges that in our sight were but combings of the green waves upon which we looked down. And yet, on the further side of those broad ridges and rises were scores of villages—a little world of country life, lying unseen under our eyes. "A good deal like looking at humanity," he said; "there is such a thing as getting so far above our fellow men that we see only one side of them." Ah, how much better was this sort of talk than the chatter and gossip of the Tabb and the Hoogencamp—than the Major's dissertations upon his everlasting circulars! My wife and I exchanged glances.

"Should you think," she asked me, "that a man would climb the Matterhorn the very first year he was married?" "I don't know, my dear," I answered, evasively; "this isn't the first year I have been married, not by a good many, and I wouldn't climb it—for a farm." "You know what I mean," she said. I did.

When we reached the boarding-house, Mr. Jacobus took me aside. "You know," he began his discourse, "my wife she uset to live in N' York!" I didn't know, but I said "Yes." "She says the numbers on the streets runs criss-cross-like. Thirty-four's on one side o' the street an' thirty-five on t'other. How's that?" "That is the invariable rule, I believe." "Then—I say—these here new folk that you 'n' your wife seem so mighty taken up with—d'ye know anything about 'em?" "I know nothing about the character of your boarders, Mr. Jacobus," I replied, conscious of some irritability. "If I choose to associate with any of them——" "Jess so—jess so!" broke in Jacobus. "I hain't nothin' to say ag'inst yer sosherbil'ty. But do ye know them?" "Why, certainly not," I replied. "Well—that was all I wuz askin' ye. Ye see, when he come here to take the rooms—you wasn't here then—he told my wife that he lived at number thirty-four in his street. An' yistiddy she told her that they lived at number thirty-five. He said he lived in an apartment-house. Now there can't be no apartment-house on two sides of the same street, kin they?" "What street was it?" I inquired, wearily. "Hundred 'n' twenty-first street." "May be," I replied, still more wearily. "That's Harlem. Nobody knows what people will do in Harlem."

I went up to my wife's room. "Don't you think it's queer?" she asked me. "I think I'll have a talk with that young man to-night," I said, "and see if he can give some account of himself." "But, my dear," my wife said, gravely, "she doesn't know whether they've had the measles or not." "Why, Great Scott!" I exclaimed, "they must have had them when they were children." "Please don't be stupid," said my wife. "I meant their children."

"I don't know how well he knows his own business, Major," I said as I started again for Brede's end of the veranda. But I was troubled none the less. The Major could not have influenced the sale of one share of stock in the Capitoline Company. But that stock was a great investment; a rare chance for a purchaser with a few thousand dollars. Perhaps it was no more remarkable that Brede should not invest than that I should not—and yet, it seemed to add one circumstance more to the other suspicious circumstances.

After dinner that night—or rather, after supper, for we had dinner in the middle of the day at Jacobus's—I walked down the long verandah to ask Brede, who was placidly smoking at the other end, to accompany me on a twilight stroll. Half way down I met Major Halkit. "That friend of yours," he said, indicating the unconscious figure at the further end of the house, "seems to be a queer sort of a Dick. He told me that he was out of business, and just looking round for a chance to invest his capital. And I've been telling him what an everlasting big show he had to take stock in the Capitoline Trust Company—starts next month—four million capital—I told you all about it. 'Oh, well,' he says, 'let's wait and think about it.' 'Wait!' says I, 'the Capitoline Trust Company won't wait for you, my boy. This is letting you in on the ground floor,' says I, 'and it's now or never.' 'Oh, let it wait,' says he. I don't know what's in-to the man."

When I went upstairs that evening, I found my wife putting her hair to bed—I don't know how I can better describe an operation familiar to every married man. I waited until the last tress was coiled up, and then I spoke:

"I've talked with Brede," I said, "and I didn't have to catechize him. He seemed to feel that some sort of explanation was looked for, and he was very outspoken. You were right about the children—that is, I must have misunderstood him. There are only two. But the Matterhorn episode was simple enough. He didn't realize how dangerous it was until he had got so far into it that he couldn't back out; and he didn't tell her, because he'd left her here, you see, and under the circumstances——"

"Left her here!" cried my wife. "I've been sitting with her the whole afternoon, sewing, and she told me that he left her at Geneva, and came back and took her to Basle, and the baby was born there—now I'm sure, dear, because I asked her." "Perhaps I was mistaken when I thought he said she was on this side of the water," I suggested, with bitter, biting irony. "You poor dear, did I abuse you?" said my wife. "But, do you know, Mrs. Tabb said that she didn't know how many lumps of sugar he took in his coffee. Now that seems queer, doesn't it?" It did. It was a small thing. But it looked queer, Very queer.

The next morning, it was clear that war was declared against the Bredes. They came down to breakfast somewhat late, and, as soon as they arrived, the Biggleses swooped up the last fragments that remained on their plates, and made a stately march out of the dining-room, Then Miss Hoogencamp arose and departed, leaving a whole fish-ball on her plate. Even as Atalanta might have dropped an apple behind her to tempt her pursuer to check his speed, so Miss Hoogencamp left that fish-ball behind her, and between her maiden self and contamination.

We had finished our breakfast, my wife and I, before the Bredes appeared. We talked it over, and agreed that we were glad that we had not been obliged to take sides upon such insufficient testimony.

After breakfast, it was the custom of the male half of the Jacobus household to go around the corner of the building and smoke their pipes and cigars where they would not annoy the ladies. We sat under a trellis covered with a grapevine that had borne no grapes in the memory of man. This vine, however, bore leaves, and these, on that pleasant summer morning, shielded from us two persons who were in earnest conversation in the straggling, half-dead flower-garden at the side of the house.

"I don't want," we heard Mr. Jacobus say, "to enter in no man's pry-vacy; but I do want to know who it may be, like, that I hev in my house. Now what I ask of you, and I don't want you to take it as in no ways personal, is—hev you your merridge-license with you?" "No," we heard the voice of Mr. Brede reply. "Have you yours?" I think it was a chance shot; but it told all the same. The Major (he was a widower) and Mr. Biggle and I looked at each other; and Mr. Jacobus, on the other side of the grape-trellis, looked at—I don't know what—and was as silent as we were.

Where is your marriage-license, married reader? Do you know? Four men, not including Mr. Brede, stood or sat on one side or the other of that grape-trellis, and not one of them knew where his marriage-license was. Each of us had had one—the Major had had three. But where were they? Where is yours? Tucked in your best-man's pocket; deposited in his desk—or washed to a pulp in his white waistcoat (if white waistcoats be the fashion of the hour), washed out of existence—can you tell where it is? Can you—unless you are one of those people who frame that interesting document and hang it upon their drawing-room walls?

Mr. Brede's voice arose, after an awful stillness of what seemed like five minutes, and was, probably, thirty seconds: "Mr. Jacobus, will you make out your bill at once, and let me pay it? I shall leave by the six o'clock train. And will you also send the wagon for my trunks?" "I hain't said I wanted to hev ye leave——" began Mr. Jacobus; but Brede cut him short. "Bring me your bill." "But," remonstrated Jacobus, "ef ye ain't——" "Bring me your bill!" said Mr. Brede.

My wife and I went out for our morning's walk. But it seemed to us, when we looked at "our view," as if we could only see those invisible villages of which Brede had told us—that other side of the ridges and rises of which we catch no glimpse from lofty hills or from the heights of human self-esteem. We meant to stay out until the Bredes had taken their departure; but we returned just in time to see Pete, the Jacobus darkey, the blacker of boots, the brasher of coats, the general handy-man of the house, loading the Brede trunks on the Jacobus wagon.

And, as we stepped upon the verandah, down came Mrs. Brede, leaning on Mr. Brede's arm, as though she were ill; and it was clear that she had been crying. There were heavy rings about her pretty black eyes. My wife took a step toward her. "Look at that dress, dear," she whispered; "she never thought anything like this was going to happen when she put that on." It was a pretty, delicate, dainty dress, a graceful, narrow-striped affair. Her hat was trimmed with a narrow-striped silk of the same colors—maroon and white—and in her hand she held a parasol that matched her dress. "She's had a new dress on twice a day," said my wife, "but that's the prettiest yet. Oh, somehow—I'm awfully sorry they're going!"

But going they were. They moved toward the steps. Mrs. Brede looked toward my wife, and my wife moved toward Mrs. Brede. But the ostracized woman, as though she felt the deep humiliation of her position, turned sharply away, and opened her parasol to shield her eyes from the sun. A shower of rice—a half-pound shower of rice—fell down over her pretty hat and her pretty dress, and fell in a spattering circle on the floor, outlining her skirts—and there it lay in a broad, uneven band, bright in the morning sun.

Mrs. Brede was in my wife's arms, sobbing as if her young heart would break. "Oh, you poor, dear, silly children!" my wife cried, as Mrs. Brede sobbed on her shoulder, "why didn't you tell us?" "W-W-W-We didn't want to be t-t-taken for a b-b-b-b-bridal couple," sobbed Mrs. Brede; "and we d-d-didn't dream what awful lies we'd have to tell, and all the aw-awful mixed-up-ness of it. Oh, dear, dear, dear!"

"Pete!" commanded Mr. Jacobus, "put back them trunks. These folks stays here's long's they wants ter. Mr. Brede"—he held out a large, hard hand—"I'd orter've known better," he said. And my last doubt of Mr. Brede vanished as he shook that grimy hand in manly fashion.

The two women were walking off toward "our view," each with an arm about the other's waist—touched by a sudden sisterhood of sympathy.

"Gentlemen," said Mr. Brede, addressing Jacobus, Biggle, the Major and me, "there is a hostelry down the street where they sell honest New Jersey beer. I recognize the obligations of the situation."

We five men filed down the street. The two women went toward the pleasant slope where the sunlight gilded the forehead of the great hill. On Mr. Jacobus's veranda lay a spattered circle of shining grains of rice. Two of Mr. Jacobus's pigeons flew down and picked up the shining grains, making grateful noises far down in their throats.

ROZTOMILÍ LIDÉ Henry Cuyler Bunner (1855-1896) [Z časopisu Puck,30 červenec, 1890. Znovu vydáno ve zbírce, Short Sixes: Stories to Be Read While the Candle Burns (1891), autor Henry Cuyler Bunner; copyright, 1890, Alice Larned Bunner; znovu vytisknuto s povolením vydavatelů, Charles Scribner'a Sons.]

"Rozhodně jsou to roztomilí lidé," přikyvoval jsem manželčině poznámce, použijíc zaužívanou frázi, vědíc, že to znamenalo cokoliv jenom ne milí, "a vsadím se, že jejich tři děti jsou lépe vychované jako většina dětí z——" "Dvě děti," opravila mě manželka. "On řekl, tři." "Miláčku, ona řekla, že měli dvě." "On řekl tři." "Ty si to jednoduše nepamatuješ. Jsem si jistá, že řekla, že mají jenom dvě - kluka a holčičku ." "No jo, já jsem se tolik nevyptával" "Ne, nevyptával a taky si mu nerozuměl. Dvě děti." "Tak jo," řekl jsem, ale vůbec jsem si nemyslel, že to bylo takhle. Stejně jako někdo krátkozraký je donucen se naučit rozeznat lidi z dálky, ze které není vidět tvář normálním okem, někdo zapomětlivý se naučí, téměř podvědomě, pozorně naslouchat a bezchybně referovat. Moje paměť je špatná, jenomže já neměl čas zapomenout, že pán Brewster Brede mi řekl, v to odpoledne, že má tři děti, a že momentálně byly ponechané na starost jeho tchýni, zatímco on a paní Bredová si vzali letní dovolenou. "Dvě děti," zopakovala moje manželka, "a nechali je s jejich tetou Jenny." "Mně řekl, že s jeho tchýní," dodal jsem já. Moje manželka se na mně zadívala s vážným výrazem. Muž si možná nepamatuje, co mu bylo řečeno o dětech, ale každý muž zná rozdíl mezi tetou a tchýní. "Ale myslíš si, že jsou to roztomilí lidé, že jo?" zeptala se moje manželka. "Oh, jednoznačně," odpověděl jsem. "Jenom to vypadá, že s těma dětma to mají trochu popletené." "To není moc hezké, říct něco takového," odpověděla zpátky moje žena. To jsem nemohl popřít.

A stejně, druhého rána, když Bredovi sešli dolů a sedli si naproti nám u našeho stolu, zářící a vysmátí svým přirozeným, dobře vychovaným způsobem, věděl jsem, byl jsem si společensky jist, že to byli "roztomilí" lidé. On byl dobře vypadající chlapík v bezchybném flanelovém tenisovém úboru, štíhlý, šarmantní, dvacet osm nebo třicet let starý s francouzskou špičatou bradkou. Ona byla "roztomilá" ve všech těch hezkých šatech, taky byla hezká, měla ten typ krásy, který předběhne většinu ostatních typů —krása, která spočívá v zaoblené figuře, snědé pleti, buclatých růžových tvářích, bílých zubech a černých očích. Mohlo jí být dvacet pět; dalo se odhadnout, že je hezčí, než když jí bylo dvacet, a že bude ještě hezčí, když jí bude čtyřicet.

A roztomilí lidé, bylo všechno to, co jsme potřebovali ke štěstí v letním penziónu pána Jacobuse na vrcholku hory Orange. Týden jsme každé ráno scházeli na snídani a divili jsme se, proč jsme ztráceli nádherné dny nečinnosti ve společnosti shromážděné kolem Jacobusové tabule. Jaké potěšení z lidské společnosti bylo možné vytěžit z paní Tabbové a slečny Hoogencampové, dvou drben středního věku ze Scrantonu, Pensilvánie — z pána a paní Biggleových, zarputilého hlavního účetního a jeho upjaté a přehnaně kritické ženy —ze starého majore Halkita, obchodníka v důchodu, který poté, co jednou prodal pár akcií za provizi, psal do oběžníků každé akciové společnosti, která byla založena, a pokoušel se přimět každého, kdo by ho poslouchal, aby investoval? Dívali jsme se kolem na všechny ty nudné tváře, pravdivá ukázka zákeřných a prázdných myslí a rozhodli jsme se v to ráno odjet. Pak jsme snědli sušenky paní Jacobusové, lehoučké jako červánkové obláčky, vypili její poctivou kávu, vdechli parfém pozdních azalek nimiž si vyzdobila stůl, a rozhodli jsme se odložit náš odjezd ještě o jeden den. A pak jsme si zašli na naši ranní podívanou na to, co jsme nazývali "naše vyhlídka" a zdálo se nám, že Tabbová a Hoogencampová a Halkit a Biggleovi nás nedonutí odejít ani za rok.

Nepřekvapilo mě, když po snídani moje žena pozvala Bredovi, aby si s námi zašli na „naší vyhlídku". Kontingent Hoogencampová-Bigglovi-Tabbová-Halkit se nikdy nehnul z Jacobusové verandy; ale oba jsme cítili, že Bredovi tuto posvátnou scénu neznesvětí. Pomalu jsme přešli křížem přes pole, prošli skrz malý pás stromů, a když jsem uslyšel paní Bredovou slabě vykřiknout v překvapeném vytržení, jsem vybídnul Breda, aby vzhlédl nahoru. "U Jupitera!" zvolal, "božské!" Dívali jsme se z římsy hory přes patnáct kilometrů vlající zeleně do dálky, kde v dálí, za dlouhým úsekem bledě modré ležela matná fialová čára, o které jsme věděli, že je to Staten Island. Města a vesnice ležely před námi a pod námi, byly tam hřebeny a kopce, pahorkatiny a nížiny, lesy a pláně, všechny se hromadily a mísily v tom obrovském tichém moři sluncem zalité zeleně. Protože pro nás bylo tiché, stojíc v tichu vysokého místa - ticha nedělního pokoje, které nás přimělo poslouchat, aniž bychom mysleli na zvuk zvonů vystupujících z věží, které se zvedaly nad vrcholky stromů -vrcholky - strom -vrcholky, které ležely tak hluboko pod námi, jak vysoko nad námi byly světlé mraky, které vrhaly na naše hlavy velké stíny a slabé skvrny stínu na široký pás země na úpatí hory.

„Tedy, když jsem vyšel na Matterhorn,“ začal pan Brede „Ale, drahoušku,“ přerušila ho jeho žena, „já ani nevěděla, že jsi někdy byl na Matterhornu.“ "To — to bylo před pěti lety," řekl spěšně pan Brede. "Já — já ti to neřekl — když jsem byl na druhé straně, víš — bylo to dost nebezpečné — no, jak jsem říkal---vypadalo to---No, takhle to vůbec nevypadalo." Nad hlavou se nám vznášel mrak a házel svůj velký stín na pole, na kterém jsme leželi. Stín nechal za sebou průčelí hory a znovu se objevil daleko pod náma, rychle klesající skvrna, létící na východ přes zlatistou zeleň. Moje žena a já jsme se jěště jednou na sebe rychle podívali. Ten stín, tak nějak, zůstal viset nad námi všema. Jak jsme šli domů, Bredovi šli úzkou cestou bok po boku a moje žena a já jsme šli spolu .

"A takže tohle je vaše vyhlídka?" zeptala se paní Bredová po chvilce, "jste velice štedří, že jste ji udělali i naší." Pak jsme si lehli na trávu a Brede začal mluvit jemným hlasem, jako by cítil vliv místa. Řekl, že ve svých dřívějších dobách pádloval na kánoi a že znal každou řeku a potok v tomto rozlehlém úseku krajiny. Našel své orientační body a ukázal nám, kudy tekli Passaic a Hackensack, pro nás neviditelné, skryté za velkými hřebeny, které byly v našich očích jenom brázdami zelených vln, na které jsme se dolů dívali. A přesto, na další straně těch širokých hřebenů a vyvýšenin byla spousta vesnic - malý svět venkovského života, ležící skrytý pod našima očima. "Hodně jako při pohledu na lidstvo," řekl; "Existuje něco takového, jako dostat se tak vysoko nad naše kolegy, že vidíme jenom jednu jejich stranu." Ach, o kolik lepší byl tento druh řeči než klábosení a drby Tabbové a Hoogencampové - než dizertace majora o jeho věčných letácích! Moje žena a já jsme si vyměnili pohledy.

"Myslel by sis?" zeptala se mě," že by člověk lezl na Matterhorn hned v prvním roce, v kterém se oženil? " „Nevím, má drahá,“ odpověděl jsem vyhýbavě; „Tohle není první rok, co jsem ženatý, ani zdaleka ne, a já bych na něj nevylezl - ani za farmu.“ „Víš, co tím myslím,“ řekla. Já jsem to věděl.

Když jsme dorazili do penzionu, pan Jacobus mě odvedl stranou. „Víte," začal svůj projev, „moje žena, která bydlila v Njújorku!" Nevěděl jsem, ale řekl jsem: „Ano.“ „Říká, že čísla domů jdou křížem přes ulici. Třicet čtyři je na jedné straně ulice a třicet pět na druhý straně. Jak to?" "Myslím, že to je neměnné pravidlo." „Pak - říkám já - tyhle noví lidé tady, které jste vy a vaše žena jak to vypadá, tak vehementně přijali - vědí něco o něch?“ „Nevím nic o povaze vašich hostů, pane Jacobusi,“ odpověděl jsem, vědom si nějaké podrážděnosti. "Pokud bych se rozhodl spojit s některým z nich --—" "Přesně tak-přesně tak!" přerušil mě Jacobus. „Nemám nic, co bych řekl, proti vaší družnosti. Ale vy je znáte?" „Proboha, zcela jistě nikoliv,“ odpověděl jsem. "Tak - to bylo všechno, na co jsem se vás ptal." Víte, když se on tady přišel ubytovat—vy jste tady nebyl—řekl mé ženě, že bydlí v jeho ulici na čísle třicet čtyři. A včera jí ona řekla, že bydlí na čísle třicet pět. On řekl, že bydlí v obytném domě. Teďkom, může nějaký bytový dům stát na dvou stranách stejné ulice, nemůže, že ne? “ "Jaká ulice to byla?" Zeptal jsem se znaveně. "Sto a dvacátá první ulice." „Může být,“ odpověděl jsem ještě znaveněji. "To je Harlem. Nikdo neví, co jsou lidé schopni udělat v Harlemu."

Vyšel jsem nahoru do pokoje své ženy. "Nemyslíš, že je to divné?" zeptala se mě. „Myslím, že si s tímto mladým mužem tuto noc promluvím," řekl jsem, „a uvidím, jestli dokáže podat nějaké vysvětlení o sobě." "Ale, můj drahý," řekla vážně moje žena. "ona neví, zda měli spalničky nebo ne. “ "Proboha, Velký Skote!" Vykřikl jsem, „museli je mít, když byli dětmi.“ „Prosím tě, nebuď hloupý,“ řekla moje žena. "Měla jsem na mysli jejich děti."

„Nevím, jak dobře zná svůj vlastní biznis, majore,“ řekl jsem, když jsem se znovu pohnul k Bredovu konci verandy. Ale přesto jsem byl znepokojen. Major nemohl ovlivnit prodej jedné akcie společnosti Capitoline Company. Ale ta akcie byla fantastická investice; vzácná šance pro kupujícího s několika málo tisíci dolary. Možná to, že Brede nechtěl investovat nebylo pozoruhodnější, než to že já nechtěl - a přesto se zdálo, že se k jiným podezřelým okolnostem přidala ještě jedna okolnost.

Ten večer po večeři - po velice skromné večeři, protože jsme měli honosný oběd u Jacobuse - sešel jsem dolů po dlouhé verandě a požádal jsem Breda, který klidně kouřil na druhém konci, aby mě doprovodil na podvečerní procházce. V polovině cesty jsem potkal majora Halkita. „Ten tvůj přítel,“ řekl a ukázal na nic netušící postavu na druhém konci domu, „ vypadá být divným druhem blbce. Řekl mi, že teď neděla, a jenom se rozhlíží po šanci investovat svůj kapitál. A říkal jsem mu, jakou nekonečnou velkou show by měl, kdyby investoval do Capitoline Trust Company - začíná příští měsíc - čtyř milionový kapitál - už jsem vám o tom řekl vše. "No, jo," řekl, "pojďme počkat a popřemýšlet o tom." 'Počkejme!' říkám já, 'Capitoline Trust Company nebude čekat na vás, můj chlapče. Tohle to je pustit vás dovnitř hned od začátku, "řekl jsem já," a je to teď nebo nikdy. " "Ach, ať to necháme počkat," řekl on. Já nevím co to je v tom muži."

Když jsem toho večera vyšel nahoru, našel jsem mojí ženu jak ukládá vlasy do postele - nevím, jak mohu lépe popsat operaci, kterou zná každý ženatý muž. Počkal jsem, až bude poslední lokna vypnutá nahoru, a pak jsem promluvil:

„Mluvil jsem s Bredem,“ řekl jsem, „a nemusel jsem ho vyslýchat. Zdálo se, že vycítil, že byl dlužen nějaké vysvětlení, a byl velice otevřený. O dětech jsi měla pravdu - tedy takhle, musel jsem ho špatně pochopit. Jsou pouze dvě. Ale epizoda s Matterhornem byla dostatečně jednoduchá. Neuvědomil si, jak je to nebezpečné, dokud se nedostal tak daleko, že už z toho nemohl ven; a on jí to neřekl, protože ji nechal tady, jak vidíš, a za daných okolností --— “

"Nechal ji tady!" vykřikla moje žena. "Seděla jsem s ní celé odpoledne a šila, a ona mi řekla, že ji nechal v Ženevě, vrátil se a vzal ji do Basileje, a dítě se narodilo tam - a jsem si jistá, drahý, protože jsem se jí na to zeptala." „Možná jsem se mýlil, když jsem si myslel, že řekl, že byla na této straně vody,“ navrhl jsem s hořkou a kousavou ironií. "Ty můj chudáčku, týrala jsem tě?" řekla moje žena. "Ale víš, že paní Tabbová řekla, že ona nevěděla kolik kostek cukru si dává on do čaje. Tak tohle vypadá divně, že jo?" Vypadalo. Byla to nepatrná věc. Ale vypadalo to podivně, velmi podivně.

Následující ráno bylo jasné, že Bredovým byla vyhlášena válka. Přišli dolů na snídani poněkud pozdě, a jakmile dorazili, Bigglesovi popadli poslední kousky, které zůstaly na jejich talířích, a ostentativně odešli z jídelny. Slečna Hoogencampová vstala, a nechala celou rybí kouli na talíři. Stejně jako Atalanta mohla upustit jablko za sebou ke zlákaní svého pronásledovatele a ke kontrole jeho rychlosti, slečna Hoogencampová nechala tu rybí kouli za sebou a mezi její počestností a kontaminací.

Dosnídali jsme, moje žena a já, předtím jak se Bredovi objevili. Přediskutovali jsme to, a shodli jsme se na tom, že jsme rádi, že jsme nebyli donuceni vybrat si stranu na základě tak nedostatečných důkazů.

Po snídani bylo zvykem, že mužské půlky Jacobusové domácnosti jít za roh budovy a kouřit dýmky a doutníky tam, kde by nemohli rozzlobit dámy. Seděli jsme pod pergolou pokrytou vinnou révou, která odnepaměti žádné hrozny nesplodila. Tato réva však plodila listy a ty, toho příjemného letního rána, skrývaly před námi dvě osoby, které vedli napjatou konverzaci v zápasící, polomrtvé květinové zahradě na okraji domu.

„Nechci,“ slyšeli jsme, jak řekl pan Jacobus, „narušit sou-kromí žádného člověka; ale chci znát kohokoliv, víte, koho mám ve svém domě. Teď o co žádám vás a nechci, abyste to bral v žádném případě jako osobní, je - máte oddací- list s sebou? “ „Ne,“ zaslechli jsme odpověď pana Breda. "Máte svůj?" Myslím, že to byl výstřel do prázdna, ale mluvilo to samo za sebe. Major (byl vdovec) a pan Biggle a já jsme se na sebe podívali; a pan Jacobus, na druhé straně hroznové mříže, se podíval - nevím na co - a byl tak tichý jako my.

Kde je váš oddací list, ženatý čtenáři? Víte to? Čtyři muži, nepočítaje pana Breda, stáli nebo seděli na jedné nebo druhé straně té hroznové mříže, a ani jeden z nich nevěděl, kde je jeho oddací list. Každý z nás měl mít jeden - major měl mít tři. Ale kde byli? Kde je váš? Zastrčený v kapse vašeho svědka; uložený v jeho stole - nebo spraný na buničinu v jeho bílé vestě (pokud bílé vesty byly módní v té době), vypraný z existence - můžete říct, kde je? Můžete - ledaže jste jedním z těch lidí, kteří rámují tento zajímavý dokument a věší ho na zdi svého salónu?

Po příšerném tichu, které vypadalo jako pět minut a pravděpodobně to bylo třicet sekund se vynořil hlas pana Breda: "Pane Jacobusi, připravíte mi konečně můj účet a necháte mi ho zaplatit?" Odejdu vlakem v šest hodin. A pošlete také vůz pro mé kufry? “ „Já neřekl, že chci aby jste odjeli -“ začal pan Jacobus; ale Brede ho prudce zastavil. "Přineste mi váš účet." "Ale," protestoval Jacobus, "eh vy nejste——" "Přineste mi váš účet." řekl pán Brede.

Moje žena a já jsme šli ven na naši ranní procházku. Ale zdálo se nám, že když jsme se podívali na „naši vyhlídku“, jako bychom viděli jen ty neviditelné vesnice, o nichž nám Brede řekl - tu druhou stranu hřebenů a stoupání, z nichž nezachytíme žádný pohled ze vznešených kopců nebo z výšky lidské sebeúcty. Chtěli jsme zůstat venku, dokud by Bredovi neodjeli; ale vrátili jsme se právě včas, abychom spatřili Peteho, Jacobusového cikánka, čističe bot a kabátů, toho všeobecně šikovného pomocníka, jak nakládá Bredovic zavazadla na Jacobusův vůz.

A když jsme vstoupili na verandu, sešla paní Bredová a opírala se o ruku pána Bredeho, jako by byla nemocná; a bylo jasné, že pláče. Pod jejími hezkými černými očima byly černé kruhy. Moje žena k ní udělala krok. „Podívejte se na ty šaty, drahoušku,“ zašeptala; „Nikdy si nemyslela, že se něco takového stane, když si oblékala tohle na sebe." Byly to hezké, jemné a elegantní šaty, půvabná úzce pruhovaná věcička. Klobouk byl zdoben úzkým pruhovaným hedvábím stejných barev - kaštanové a bílé - a v ruce držela slunečník, který kombinoval s jejími šaty. „Měla nové šaty dvakrát denně na sobě,“ řekla moje žena, „ale tyhle jsou zatím nejhezčí. Oh, tak nějak mi je strašně líto, že odcházejí!"

Ale oni odcházeli. Pohli se směrem ke schodům. Paní Bredová pohlédla na mou ženu a moje žena se pohnula směrem k paní Bredové. Ale vyloučená žena, jako by cítila hluboké ponížení své pozice, se prudce odvrátila a otevřela slunečník, aby si zastínila oči před sluncem. Sprška rýže - půlkilo rýže - padlo na její hezký klobouk a na její hezké šaty, rozsypalo se do nepravidelného kruhu na podlaze a olemovalo její sukni - a tam leželo v širokém, nerovném pruhu, zářící v ranním slunci.

Paní Bredova byla v náručí mé ženy a vzlykala, jako by její mladé srdce mělo puknout. "Oh, chudinko, drahoušku, ubohé dítě!" zvolala moje žena, když paní Bredová vzlykala na jejím rameně, "proč jste nám to neřekli?" "M-M-M-My nechtěli, aby nás brali jako s-s-s-s-svatební pár," vzlykala paní Bredová; "a ani se nám n-n-nezdálo jaké strašlivé lži budeme muset říct, a všechny ty stra-strašlivé nedorozumění z toho. Oh, drahoušku, drahoušku, drahoušku!"

"Pete!" přikázal pan Jacobus, “odneste zpátky ty zavazadla. Tihle lidé tu zůstanou tak dlouho, jak budou chtít. Pane Brede "- natáhl velkou tvrdou ruku -" raději by jsme to věděli "řekl. A moje poslední pochybnost o panu Bredovi zmizela, když potřásl tu umazanou ruku mužným gestem.

Obě ženy šly směrem k „naší vyhlídce“, každá s paží kolem pasu té druhé - pohnuté náhlým soucitem sesterství.

„Pánové,“ řekl pan Brede a oslovil Jacobuse, Biggle, majora a mě, „dolů ulici je hospoda, kde prodávají poctivé pivo z New Jersey. Uznal jsem povinnost situace."

Nás pět mužů si to šinulo dolu ulici. Obě ženy šly k příjemnému svahu, kde sluneční světlo zlatilo stráň velkého kopce. Na verandě pana Jacobuse ležel roztroušený kruh zářících zrn rýže. Dva holuby pana Jacobuse slétli dolů a zobali zářící zrna a vydávali vděčné zvuky deroucí se z hloubě jejích hrdlech.